Československé ženy
Language Selection: Česky English po russki
 home page  Site Map  Contact Us

Medailonky / Lahůlková/Hechtová (Fišmannová, Tichá) Věra

Věra Lahůlková(Hechtová), provd. Fišmannová/Fischmannová, Kynclová, Tichá

 

umístění / zařazení: zdravotnice (Rudá armáda, dělostřelecký oddíl 1. čs. arm. sboru v SSSR)

datum a místo narození / datum a místo úmrtí: 24. 4. 1922 Praha / -

národnost: česká

vyznání: bez vyznání

kmenové číslo, datum a místo odvodu: 726/D, 10. 8. 1943 Novochopersk

hodnost, ve které ji zastihl konec války / dnešní hodnost::  /podplukovník v. v.

řády, vyznamenání: Sovětská Medaile Za bojové zásluhy (1944), Čs. válečný kříž 1939 (1945), Čs., vojenská medaile Za zásluhy, Medaile za osvobození Prahy

 

Předválečná léta:

Věra Tichá se narodila v Praze jako Věra Lahůlková v rodině zapálených komunistů Lahůlkových-Faltysových. V roce 1927 odjela i s rodiči a bratrem Mirkem do Ruska. Rodina přijela nejprve do Moskvy, později se přestěhovala do západosibiřského Prokopěvska a nakonec se usadila v Noginsku (moskevská oblast). Rodiče v Noginsku učili němčinu a Mirek s Věrou chodili do školy. Rok 1937 byl zlomový. Tehdy byl z neznámých důvodů úřady NKVD zatčen otec a dlouhá léta vězněn. Zbytek rodiny se hodlal vystěhovat zpět do Československa, avšak než se vyřídilo papírování, tak došlo k rozbití a okupaci Československa.

Válečná léta:

V roce 1941, když byl napaden Sovětský svaz, bratr Mirek narukoval do Rudé armády a Věra si po ukončení střední školy udělala zdravotnický kurz při Červeném kříži. Počátkem května roku 1942 byla odvedena a umístěna do vojenské nemocnice na leningradský front, do města Boroviči. Tam zůstala do konce roku 1942 a pak byla poslána domů do Noginska, kde nějaký čas pracovala jako zdravotní sestra. Doma se zkontaktovala se Švermovými, kteří byli starými rodinnými přáteli Lahůlkových-Faltysových. Bylo dojednáno, že Věra společně s Jiřinou Švermovou odjedou k čs. jednotce. Využily toho, že do Novochopersku odlétá náčelník čs. vojenské mise Heliodor Píka a „svezly se“ s ním. Počátkem srpna byly tady obě dvě odvedeny a zařazeny na štáb brigády. Věra pracovala na 5. spojovacím oddělení u kapitána Františka Skokana, avšak jak sama vzpomíná, „zběhla“ ke zdravotníkům. Koncem října 1943 byla na vlastní žádost přeřazena ke zdravotnické službě. Již koncem roku 1943 ošetřovala u tankového praporu při bojích u Bílé Cerekve a u Rudy, kde ošetřila spolu s Idou Davidovičovou kolem 200 raněných. Za tento výkon obdržely obě sovětskou Medaili Za bojové zásluhy. U zdravotní služby již Věra zůstala do konce války. U jednotky si také našla svého prvního manžela, dělostřelce Ladislava Fišmanna, kterého si vzala v létě 1944 v Černovcích. Po sňatku se Věra, tehdy již Fišmannová přesunula jako zdravotnice k dělostřeleckému oddílu 2. čs. brigády. Prošla si boji na Dukle, u Machnówky byla při minometném přepadu raněna střepinou do zad a krku, avšak již několik dní po ošetření se opět vrátila do služby.

Pracovala jako chirurgická sestra v nemocnici v Jaslisku, později v Krajné Poljaně, Východné a Liptovském Hrádku. Od ledna roku 1945 ošetřovala raněné v odsunové nemocnici pro 1. čs. arm. sbor ve Vyšných Hágách.

Poválečná léta:

Manželé Fišmannovi se ihned po válce usadili v Praze. První poválečný rok přinesl Věře dvě velké rány. Tři měsíce po konci války se zabil v autě její manžel a zhruba za rok o život také při autonehodě přišel její bratr Mirek. Věra začala studovat Filozofickou fakultu (český a ruský jazyk), avšak kvůli onemocnění její maminky musela studií zanechat. Jejím druhým manželem se na čas stal Jiří Kyncl. Na radu přátel vstoupila opět do armády, kde pracovala na generálním štábu a později byla přesunuta do Vojenského historického ústavu, kde pracovala až do roku 1973, kdy odešla do důchodu. Věra se koncem čtyřicátýchlet znovu provdala za západního letce Pavla Tichého (Tischbergera), který byl v padesátých letech vězněn, kdy pracoval v uranových dolech. Věra Tichá vychovala jednu dceru Jiřinu (nar. 1950)

 Také je autorkou několika knih nejen o ženách v 1. čs. arm. sboru, které jsou napsány velice čtivě. Kniha Po boku mužů se věnuje účasti žen na bojích v 1. Čs. arm. sboru v SSSR, Čtvrteční vyprávění je sbírka povídek, které se věnují jak příhodám autorky samotné, tak i příběhům z jejího okolí. Paměti Věry Tiché vyšly pod názvem Cesty k domovu 1939-1945 a najdeme v nich příhody již publikované v jejích starších dílech. Veliký úspěch měla kniha Balada o českém vojákovi, která je životopisem jejího bratra, tankisty Jaromíra Lahůlky-Hechta.

Prameny a literatura:

VÚA Praha, seznam příslušníků 1. čs. arm. sboru v SSSR

Kopoldová, Jiřina: Deníček spojařky. Rukopis.

Rozhovor s Věrou Tichou a Jiřinou Kopoldovou.

A léta běží…Naše Vojsko 1986.

Tichá, Věra: Balada o českém vojákovi. Praha 1986.

Tichá, Věra: Cesty k domovu-1939-1945. Brno 2003.

Tichá, Věra: Čtvrteční vyprávění. Praha 1984.

Tichá, Věra: Po boku mužů. Praha 1966.

Tichá, Věra: Ženy v našich jednotkách v SSSR za druhé světové války. Historie a Vojenství 4, 1964.

Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945.Vydal: Vojenský historický ústav Praha a Vojenský historický ústav Bratislava. Praha 2005.

This section was produced with financial support from the Grant Fund of the Dean of the Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, for 2008.

© 2008 Czechoslovak Women Fighting in Foreign Military Units in World War II, All rights reserved
Production of WWW presentation WOLFWEB.CZ