Československé ženy
Language Selection: Česky English po russki
 home page  Site Map  Contact Us

Medailonky / Petránková roz. Ackermannová Helena

 

Petránková rozená Ackermannová Helena

 

Zařazení Lékarnice 1. čs. samostatného polního praporu, Náhradního pluku, 1. čs. samostatné brigády a 1. čs. arm. sboru v SSSR
Datum a místo narození
9.dubna 1904 Ružomberok, Slovensko
Datum a místo úmrtí 21. srpna 1968 Praha, Československo
Národnost
Slovenská
Vyznání Bez vyznání
Kmenové číslo, datum a místo odvodu 220/ž 11.02.1942 Buzuluk
Hodnost na konci války / dnešní hodnost Poručice Plukovnice
Řády a vyznamenání Československý válečný kříž 1939 (1945),Čs. vojenská medaile Za zásluhy, Sov. medaile Za pobedu nad Germaniej (1946), Čs. vojenská medaile Za chrabrost před nepřítelem (1940), Polský vál. kříž Virtuti militari - stříbrný kříž (1948).

 

Předválečná léta

Narodila se v Ružomberku 9. dubna 1904 v židovské ortodoxní rodině, jako nejmladší z 8 dětí. Po absolvování slovenské základní školy byla jako dívka, pro své mimořádné nadání vyimečně přijata do místního slovenského gymnázia. Již v mládí byla, pro svou laskavou a úsměvnou povahu, smysl pro humor a obětavost velmi oblíbena. V době gymnaziálního studia se seznámila se socialistickou literaturou a socialistickým hnutím. Po maturitě nastoupila jako praktikantka do místní lékárny. Praxe byla nutným předpokladem, aby mohla být přijata na Karlovu univerzitu ke studiu farmakologie.

Po dvou letech studia na univerzitě, získala titul magistry farmakologie a pracovala v řadě lékáren. Její příslušnost ke KSČ zapříčinila její časté propouštění ze zaměstnání a nakonec nezaměstnanost. Krize třicátých let dolehla i na Helenku. V roce 1937 na výzvu Výboru na obranu demokratického Španělska přihlásila se do Československého polního lazaretu Jana Ámose Komenského, jako zdravotnice a apatykářka. Po 18 měsíců v tvrdých bojových podmínkách, bezprostředně za frontou, v nebezpečí bombardování a ostřelování nemocnice, ošetřovala raněné. Domů§ do Ružomberku se vrátila v době narůstajícího nebezpečí ze strany Hitlerovského Německa.

V červenci 1939, po rozpadu a okupaci Československa, odešla do Polska, do Krakova, kde se kromě vojenských emigrantů, soustřeďovali také emigranti političtí. Po napadení Polska Německem, se jí podařilo za dramatických podmínek, s celou skupinou emigrantů, přejít do SSSR, do Lvova a posléze do Rovna, kde se o uprchlíky postarala mezinárodní organizace Pomoc revolucionářům. Za pomocí této organizace se dostala do Stalingradské oblasti do sovchozu (státního statku) kde nějaký čas pracovala jako kuchařka v závodní kuchyni, než se dostala do okresního města Akťuby, kde pracovala jako vedoucí lékárnice. Již v Polsku se sblížila se svým životním partnerem Fredem Benediktem.V Akťubinsku se také potkala s některými svými budoucími spolubojovníky.



Válečná léta

V SSSR byl 15. ledna 1942 vyhlášen nábor československých občanů, nebo občanů SSSR české a slovenské národnosti do čs. vojenské jednotky na území SSSR s místem posádky Buzuluk v Orenburské oblasti. Magistra farmacie Helena Petránková a ještě dalších 5 žen byly prvními vojínkami 1. čs. praporu v SSSR. Byly to MUDr. Gertruda Englová, Malvína Fríedmannová, Mína Hollanderová, Markéta Nováková, Věra Růžičková. Helenka byla naznačena velitelkou oddílu žen. Den jejich přijetí do čs. vojenské jednotky byl 13. únor 1942. V době vypuknutí epidemií tyfu a žloutenky, jako jediná odbornice, byla pověřena velitelkou zdravotnického zásobování 1. polního praporu. Fumkci vykonávala jako prostý voják i když si ze španělské války přinesla funkci poručíka (tenienté). Ministerstvo obrany v Londýně ji tuto hodnost nepřiznalo. Teprve v r. 1944 ji, jakož i dalším dvěma, byly propůjčeny hodnosti podporučíka. K Sokolovu ani ona, ani MUDr. Englová nebyly odveleny, vzhledem k jejich potřebě v Buzulucké nemocnici při Náhradním pluku, kam přicházeli stále noví dobrovolci, zejména Rusíni z gulagů. V té době mezi dobrovolníky stále ještě řádily infekční choroby. tyfus a žloutenka. V r. 1933 v Novochopersku, kde se organizovala brigáda, vykonávala funkci vedoucí brigádní lékárny v hodností desátníka. Tak jako v Buzuluku, ručila za veškerý zdravotnický materiál, vedla účetnictví, zajišťovala přípravu léků, ze sovětských skladů zásobovala obvazový materiál a farmaceutické potřeby. S brigádou se zúčastnila bojů o Kyjev a pravobřežní Ukrajinu. Na Silvestra 1943, při bojích o Bílou Cerkev, padl její životní partner Fred Benedikt. Jeho tělo se nenašlo. Se vznikem 1. armádního sboru, Helenka dostala do lékárny posilu: Rusínku Vasillinu Ljachovou-Makarovou, Volyňskou Češku Natašu Suchardovou a Sašu Makaroviče. Na Dukle a v bojích o Karpaty Helenka odváděla mimořádné výkony obětavosti, organizační pohotovosti, o kterých její spolubojovníci s obdivem a uznáním vyprávěly. Byla při tom, jako starší a zkušenější pro mnohé laskavou mámou, rádkyni. Válka pro Helenku Petránkovou skončila na Moravě. Slavnostní Prahou pochodovala 17. května plna štěstí a současně i vzpomínek a smutku nad těmi drahými, kteří s nimi do osvobozené vlasti nedošli.



Poválečná léta

Stalo se neuvěřitelné, Helenka, našla v Terezíně svou 86 letou maminku. S ostatními sestrami a bratry se již nesešla. Helenka zůstala sloužit v armádě, bojovala za rovná práva žen i v této profesi. Sloužila na MNO ve zdravotnickém odboru, později na osvětové správě. Dosáhla v tomto období nejvyšší hodnost jako žena – plukovnice. Padesátá léta dolehla svou nespravedlností i na ní. Po prve byla zatčena již v r. 1949, po několika měsících propuštěna. A pak v r. 1951 byla zatčena znovu, spolu s mnohými „španěláky“. Ve vyšetřovací vazbě byla 27 měsíců, z toho několik měsíců v samovazbě. Z vězení se dostala až v roce 1953, aniž byla obviněna, nebo souzena. Přes nespravedlivost a utrpení, které prožila ve vězení, zůstala svá, nezlomená. Díky lidem, kteří ji věřili, přátelům, našla zase svou práci lékárnice, pracovala obětavě ve svazu protifašistických bojovníků v sociální komisi. V osobním životě našla dceru svého partnera Freda, která válku přežila v Anglii a kterou přijala za vlastní a věnovala se jejím dětem jako jejich „adoptivní“ babička. Její spolubojovníci na ni vzpomínali jako na mimořádnou osobnost, obětavou, laskavou, vždy připravenou poskytnout pomocnou ruku. Zemřela 21. srpna 1968 na astma, které ji po několik let trápilo.



Prameny

Sepsáno na základě rukopisu Věry Tiché a Jiřiny Kopoldové-Švermové, dříve zaznamenaných vyprávění vzpomínek Heleny Petránkové a na základě vzpomínek dalších spolubojovnic.

 

 

This section was produced with financial support from the Grant Fund of the Dean of the Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, for 2008.

© 2008 Czechoslovak Women Fighting in Foreign Military Units in World War II, All rights reserved
Production of WWW presentation WOLFWEB.CZ