Československé ženy
Language Selection: Česky English po russki
 home page  Site Map  Contact Us

Medailonky / Pařízková (Engelová, Nováková) Helena

 umístění / zařazení: intendance ( 1. čs. arm. sbor v SSSR, 3. čs. sam. brigáda,)

datum a místo narození /datum a místo úmrtí :  .1919 Holatín - Lipiny, (Volyň), 15. 11. 2006, Žatec

národnost: česká

vyznání: pravoslavné

kmenové číslo, datum zařazení k útvaru: 8. 1944

hodnost, ve které ji zastihl konec války: podporučík

řády, vyznamenání: řád Slov.nár.povstání II.stupně , za Pobědu nad Germanii, Dukelská pam. Medaile 6.10.1959, pam. medaile 50 let Pobědy, 60 let Pobědy , 50 let osvobození Ukrajiny, pam. medaile 20. a 30. výročí osvobozeni ČSSR, pam. medaile 50.výročí vzniku ČSR , 55. výročí konce 2.sv. Války, čest. medaili ČSBS a Zasloužilý bojovník proti fašismu 1974, ČSBS 1997 za dlouho letou.a zásl. práci pro SPB

Předválečná léta:

 Helena se narodila v rodině českého pravoslavného duchovního Antonína Pařízka (1892 – 1981), který působil v různých církevních funkcích na Ukrajině mezi Ukrajinci i Volyňskými Čechy a po válce jako Protopresbyter v Československu. Jeho otec Jan Pařízek se přistěhoval na Volyň z Turnovska, z Českého ráje. Antonín Pařízek, který absolvoval školy pravoslavné církve se, podle zvyklostí, před vysvěcením v roce 1913 oženil s Marii Cimbálovou, narozenou v r. 1891 v Kacanovech u Turnova. Měli spolu dcery Annu, Evženii a Helenu. Helena, se narodila v roce 1919, absolvovala se sestrami ukrajinskou základní školu a posléze ukrajinské gymnázium v Lucku, na kterém v r. 1939 maturovala. Ovládala češtinu, polštinu, ruštinu i ukrajinštinu, jazyky všech národností, žijících na Volyni. Její další život ovlivnily následující události:

V oblasti Lucku, Dubna a Rovna našla po okupaci Polska Německem v září 1939 u českých volyňských rodin azyl část vojenské skupiny československé armády z Polska ( Českého a slovenského legionu). 24. března 1940 tato skupina o 128 mužů (až na jednoho – vojáci) 15 žen a 6 dětí, odejela z Kvasilova Českého na Volyni aby se spojila s hlavní části Východní skupiny čs. armády pod velením pplk. Ludvíka Svobody, která našla azyl v Sovětském svazu a v tu dobu se přemísťovala do internačního tábora v Orankách, odkud se měla transportovat tam, kde naše armáda měla bojovat, v tu dobu do Francie.

Válečná léta

 Když skupina odjížděla z Volyně, Helena se připojila a odejela s ní. Jak její otec poznamenal ve svých vzpomínkách „neměli jsme syna – poslali jsme do vojska dceru Helenu“ aby dala své síly a schopnosti čs. zahraničnímu odboji. Byla vlastně první volyňská dívka, která se přihlásila do armády. V Rusku, v době internace vojenské skupiny v Orankách, se sblížila s manželi Vlastimilem a Adou Hofmanovými, kteří rovněž našli po pádu Polska azyl u volyňských rodin. Známý polský malíř, česko – polského původu, byl zakladatelem Polsko - československého komitétu v Krakově (1938), patronem a mecenášem československé vojenské skupiny v Krakově, a posléze i jejím členem. Z Oranek byla skupina v červnu 1940 ještě přesunuta do Suzdalu, odkud byla Helena jedním z transportů v polovině července odeslána do Turecka a odtud 11. listopadu, spolu s ostatnímu čs. ženami a nevojáky přes Tureckou Malou Asii, Středozemní moře do Haifi na Střední východ. A tak se ocitla v Palestině. Již v Turecku, později i v Palestině, manželé Hofmanovi drželi nad ní, na této složité, cizím prostředím dobrodružně nebezpečné pouti, ochranou ruku, bydlela s nimi. Proto „slečnu Helenu Pařízkovou“ nacházíme ve válečné tvorbě u tohoto proslaveného polského malíře.

 Již v Orankách poznala Helena poručíka Ludvíka Engela, vynikajicího absolventa Hranické vojenské akademie, původem ze starého učitelského rodu z Pošumaví. Ještě více se s ním sblížila v Istanbulu a později také v Palestině, kde docházel do rodiny Hofmanových učit paní Adu a také Helenu angličtinu. Vznikl mezi nimi hluboký cit. Nadpor. Engel bojoval na Středním Východě v čs. vojenské jednotce, které velel pplk. Karel Klapálek. Ve dnech, kdy obdržel dovolenou, nebo kdy byl ze zdravotních důvodů nucen uchýlit se do zázemí, navštěvoval Helenu.

Čs. armáda na Středním východě nepřijímala ženy do svých řad, Helena, ale nezůstala nečinná. Sděluje ve svých vzpomínkách: „Dopoledne vyučovala jsem děti polských rodin, odpoledne šila u dobré švadleny, večer jsem navštěvovala školu Červeného kříže a každý druhý den konala jsem službu ošetřovatelky ve zdejší nemocnici.“ To bylo v Jerusalemě. Její snaha dostat se do Egypta, blíže frontě a pracovat ve vojenské nemocnici končila nekompromisním zamítnutím. Později se uchýlila do pravoslavného kláštera v Bethanii, kde vyučovala v klášterní škole děti čtvrté třídy obecné - ruštině, zeměpisu, přírodopisu a ručním pracem. Byly to děti, „které nemají rodiče - arabské, ruské, arménské, francouzské, řecké a habešské.“

Nadporučík Ludvík Engel dostal 17. 5. 1943 z Londýna povolení ke sňatku, 22. 5. 1943 v ruském kostele v Jeruzalemě měl s Helenou svatbu, 17. 6. 1943 dostal rozkaz k odjezdu na ruskou frontu. Do Moskvy odletěl z Káhiry přes Teherán. Ještě téhož roku se zúčastnil bojů o Kyjev a pravobřežní Ukrajinu, za které dostal druhý čs. válečný kříž.

Zatím Helena chodila pilně ošetřovat nemocné a raněné do Jerusalemské nemocnice a usilovala o to, aby se mohla rovněž přesunout na ruskou frontu, kde ženy přijímali do čs. vojenské jednotky. Povolení k odletu do Ruska dostala od Čs. konzulátu až v červenci 1944. K jednotce nastoupila v srpnu v Sadaguře u Černovic v Bukovině, kde se setkala opět se svým manželem, již škpt. Engelem, který byl v té době přednostou II. oddělení sboru. Helena na velitelství sboru, poněvadž znala dobře česky a rusky, pracovala jako překladatelka: „překládala jsem ruské rozkazy a směrnice nadřízených ruských velitelství do češtiny a naše česká hlášení pro ruská vyšší velitelství do ruštiny“...

Naše armáda postupovala právě po těžkých bojích u Kyjeva, Bílé Cerkve, Žaškova a Korsuně na západ....Postup trval skoro celý měsíc. Projížděli jsme krajem, kterým prošel před námi válečný běs. Ubohá země, ubohé ožebračené, zmrzačené a ubité obyvatelstvo. Vesnice páchnoucí dýmem ležely v rozvalinách a polovykácený chladný les byl příbytkem ubožákům. Pomáhali jsme těm ubožákům všichni jak jsme mohli a jak nám dovoloval čas. ...Slunce, deště a hlavně prachu užili jsme na nákladních autech dosti.. Co to však bylo proti útrapám vojáků, starců, žen a dětí?“...“Přiblížili jsme se ke Krosnu. Krosno i mnohá okolní místa hořela. Plameny šlehaly vysoko k nebesům a žalovaly na krutost poražených a ustupujících Germánů.“...K ránu přiblížili jsme se k polorozbořené vesnici Króliku Polskému, kdež jsme zastavili. Luděk byl se svým velitelem daleko vpředu a my ženy, pomocnice armády, jsme vzadu plnily svou povinnost. Królik byl po celý ten čas Němci důkladně bombardován. Prožili jsme zde těžké chvíle. Raněných pro odsun přibývalo. Dnem i nocí pracovaly ženy i dívky do úpadu.......Blížili jsme se k Dukelskému průsmyku a zastavili jsme se asi jeden kilometr od naších československých hranic v obci Barvínku. Slyšeli jsme nepřertržité kvílení pum svržených s letadel, hukot letících dělostřeleckých nábojů a pak jejich dopad a strašlivé výbuchy, zapalující a bořící vše, co zasáhly. Ránu za ránou. Snad jen zázrakem zůstával některým z nás zachován život. Zde stála naše kolona skoro celý měsíc pod těžkou palbou z letadel i dělostřelectva.“

V tu dobu ji manžel, který jel služebně do Lvova, vzal ssebou a navštívili v nedalekém Teremnu její rodiče. Po pěti letech se mohla potěšit se svými rodiči a sestrou Aninkou. Druhá sestřička Žeňa v době její nepřítomnosti zemřela.

Když jsem se vrátila opět na československé hranice v Barvínku, pohnula se naše fronta a dostali jsme se do prvé slovenské vesnice Hrybova, spálené až do základů“. V nedalekém Bukovci prožili manželé Engelovi své první společné a také poslední vánoce. Na nový rok převzal štábní kapitán Engel velitelství jednoho pěšího praporu. Jak psaly armádní noviny „Za svobodné Československo“, měl se svým praporem veliké úspěchy. Byl vyznamenán dalšími válečnými kříži, třetím za Duklu, čtvrtým a pátým za Prešov a osvobozování Slovenska. Z fronty Helena dostala ještě jeden dopis:

.Moje nejdražší ženuško,

předem zasílám tisíc pusinek Tobě a malinkému, který dává první známky života. Milenečko moje, prosím pěkně, buď na sebe i na malinkého opatrná. Nedělej v třeskutém mrazu, dešti vyjížďky, jako Tvá poslední ke mně na frontu. Neustále na Vás vzpomínám. Nemusíš se o mne zatím obávat, zprávy o sobě budu Ti podávat co nejčastěji. Buď na sebe zvláště nyní velmi opatrná! V brzkou shledanou doufá a mnohokrát Tě líbá Tvůj Luďek.“

.... a pak dlouho nic, žádná slíbená zpráva, žádný dopis.. Kamarádi neměli odvahu ji sdělit a proto dlouho tajili, že její manžel padl 29.1.1945 v bojích u Vážce, kde je na vojenském hřbitově pochován. Až koncem února vzal na sebe smutnou povinnost plukovník Fanta.

Kde jsou naše společné plány, kde radostný návrat do osvobozené vlasti? Naše láska, naše válečné manželství, jež bylo jen krátkým štěstím propleteným duševními i tělesnými bolestmi, stále stupňující se nejistotou a útrapami, je přerváno“.

V květnu, v Bratislavě, se Heleně narodil syn Ludvík, nejdražší památka na jejího manžela. Tak se zakončila válečná cesta Helenky Pařízkové – Engelové.

 Poválečná léta

Podporučice Helena Pařízková – Engelová demobilizovala 31. 7. 1947. Do Čech se přestěhovali také její rodiče a sestra. Usadili se v Podbořanech. Helena se usadila v Žatci a věnovala se výchově svého jediného syna Luďka. Svou podobou a chováním ji tolik připomínal manžela. Jeho babička, paní Engelová s ní žila a pomáhala ji do jeho tří let, pak se vrátila k rodině do Českých Budějovic.

Jelikož měla chronické bolesti hlavy ( zánět trojklanného nervu), nebyla trvale nikde zaměstnána, věnovala se domácnosti a zahradě. Zúčastňovala se velmi aktivně besed na školách a v armádních klubech, kde hovořila o bojích na Dukle, o Liptovský Mikuláš, o ženách a jejich účasti v boji za svobodu Československa na frontě. Tyto besedy naplňovaly její život. Nikdo by nevěřil, co všechno, tato elegantní, krásná žena za války prožila. Svou další životní pouť spojila s pplk. Valentýnem Novákem, který sloužil u 311. bombardovací perutě v Anglii, který malému Luďkovi nahrazoval otce. Byli oba poznamenaní zážitky z války a každý z nich prožil svou osobní tragedií. Zemřela v Žatci ve věku 87 let.

 Prameny :

VÚA Praha, seznam příslušníků 1. čs. arm. sboru v SSSR.

Antonín Pařízek, protopresbyter pravoslavné církve: Vzpomínky na Volyň, 2006, Sdružení Čechů z Bohemky a jejich přátel, rodinný archiv

J. Šindelář - Koloveský: Hrdinné duše, Zážitky dvou hrdinů na bojištích druhé světové války 1940-1945, Nákladem a tiskem knihtiskárny A. Lapáček, P. - Karlín, 1947 (sepsáno autorem na základě rozhovorů s poručíkem Helenou Pařízkovou – Engelovou)

Helena Engelová, rukopis, vzpomínky z války, rodinný archiv

Vzpomínky snachy Jarmily Engelové a syna Ing. Ludvíka Engela.

Tato část vznikla s finanční podporou Grantového fondu děkana Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity pro rok 2008.

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

This section was produced with financial support from the Grant Fund of the Dean of the Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, for 2008.

© 2008 Czechoslovak Women Fighting in Foreign Military Units in World War II, All rights reserved
Production of WWW presentation WOLFWEB.CZ