Československé ženy
Language Selection: Česky English po russki
 home page  Site Map  Contact Us

Medailonky / Fialová (Koutná, Ivanová) Božena

Božena Koutná (falešné jméno Fialová), provd. Ivanová

 

umístění / zařazení:                                                                                                        spojařka-parašutistka (2. paradesantní brigáda 1. čs. arm. sboru v SSSR)

datum a místo narození:                                                                                                18. 5. 1927 Praha

datum a místo úmrtí:                                                                                                                _

národnost: česká

vyznání:                                                                                                                                bez vyznání

kmenové číslo, datum a místo odvodu:                                                              6.772/ž,  4. 1. 1944 Buzuluk.

hodnost, ve které ji zastihl konec války / dnešní hodnost:                                          por. v. z.

řády, vyznamenání:

 

Předválečná léta:

Rodiče Boženy odešli v roce 1931 pod cizím jménem Fialovi pracovat do Ruska, ona sama za nimi odjela s babičkou v roce 1933.Otec nejprve pracoval v Podolsku u Moskvy ve zbrojovce, protože uměl velice dobře německy a byl odborník. Později se stěhovali do Luganska (Vorošilovgrad) na Ukrajině a jejich poslední zastávkou bylo Ljanozovo u Moskvy. Božena Koutná navštěvovala všechny školy v ruštině, pouze u nich doma se hovořilo česky. Proto mluví výborně rusky i česky.

Válečná léta:

 Když byl SSSR v roce 1941 přepaden Německem, rodina Koutných-Fialových se stěhovala zpět do Luganska. Závod, ve kterém otec pracoval, se brzy kvůli přibližující se frontě evakuoval do týlu na východ. Jedna polovina šla do Alma Aty (Kazachstán) a druhá do Omsku na Sibiř, kam byl také určen její otec. Celá rodina se tedy stěhovala do Omsku a později do Alma Aty. Tam se také dozvěděli, že vzniká čs. jednotka v Buzuluku, kam se také později rozjeli. Maminka byla zařazena do náhradního pluku jako kuchařka, otec pracoval při intendančním parku a Božena chodila v Buzuluku do školy. Odvedena byla počátkem roku 1944 a při odvodu si přidala jeden rok. Dne 10. 8. 1944 byla přidělena do paradesantní brigády jako spojařka. Prošla kompletním výcvikem a absolvovala tři seskoky, potřebné k získání parašutistického odznaku. Do bojů nakonec s brigádou nasazena nebyla.. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem, pilotem čt. Pavlem Ivanem ze Slovenska. Božena Koutná-Fialová byla v polovině ledna roku 1945 převedena k náhradní rotě, kde zůstala do konce války.

Božena Ivanová, na válečná léta vzpomíná:

17.8.1942. Bylo mi krátce patnáct let, a právě v tento den jsem s maminkou vystoupila na nádraží v Buzuluku. Tatínek už tam tehdy byl. Odjel do Buzuluku hned jak uslyšel v rozhlase, že se tam tvoří naše armáda.

Má první vzpomínka na Ludvíka Svobodu? Moje maminka i tatínek s ním přicházeli do styku každý den. Maminka v kuchyni, tatínek na cvičišti. Když se o něm doma hovořilo, vždy s úctou a obdivem. Nic se nemuselo předstírat, bylo to od srdce. 1. září jsem v Buzuluku nastoupila do školy. Stalo se mi nejednou, že mě pplk. Svoboda potkal a zeptal se, jakže mi jde učení a jaké mám známky. Když jsem dostala trojku, domů jsem se nebála ji přinést, ale před Ludvíkem Svobodou přiznat tuhle známku? To jsem se styděla. Když jsem ho jednou z dálky viděla a měla trojku, radši jsem utekla jinou uličkou, abych mu nemusela s touhle známkou na oči. Tím chci říct jednu věc. Ludvík Svoboda byl jistě přísný a tvrdý velitel, to by ani jinak nešlo, ale nehleděl si jen vojáků, všímal si všech a všiml si i dětí, měl o ně zájem. Buzuluk, to byla rodina, jedna loď, kde jsme společně žili. Kdybych měla L. Svobodu charakterizovat dvěma slovy, řekla bych: Zlatý člověk!, a věřím tomu, že tak ho bral každý z nás kdo tam byl a měl možnost ho poznat.

Parašutistkou: Byly jsme tři - Vlasta Kadaňková – nejmladší vojín, pak já, mně bylo 16 a Lída Studničková. My tři jsme stály před kanceláří velitele 1.spojovací roty v Jefremově. Voják, co nás přivedl, veliteli ohlásil, že jsme určeny na paradesantní a spojařský výcvik. Velitel chvíli protestoval, někam odešel se slovy, že neprovozuje školku, ale když se po chvíli vrátil, zmohl se jen na to, že tedy budeme chodit na cvičení. Nafasovali jsme uniformy a výstroj. Já dostala boty č. 40 a měla jsem nohu 35. Od toho mi pomohl jeden voják, že mi uřezal špičky bot. Výcvik začal. Na cvičení se chodilo ještě za tmy. Střelba, pořadová cvičení. Nejprve jsme cvičili se starými ruskými puškami. Jejich zákeřnost byla v tom, že dávali zpětnou ránu. Tak jsme s holkama měly brzo černá ramena. Když jsme dostaly samopaly, bylo to lepší, a byly jsme ve střelbě přesnější. Můj tatínek byl u kapitána Tlustého a měl na starosti padáky. Padák, to byl život vojáka. Sebemenší chyba znamenala smrt. Bylo nás tam asi tři tisíce a jen jednou se padák neotevřel. Základ všeho byly nohy. Cvičili jsme tak, že jsme z poschodí skákaly do vozu naplněného slámou. Byla to bolest, ale takový byl výcvik. Odpoledne probíhal výcvik naukou morseovky, předpisů a dalších.

Když jsem skládala přísahu, už nevím, ve kterém to bylo měsíci, přijela vláda. Nechyběl tam Heliodor Píka, Kopecký, Procházka, Gottwald a další.

Ve chvíli, kdy se blížila chvíle mého prvního seskoku, dostala maminka o mě strach. Řekla doktorovi, že jsem slabá na srdce. Když ale doktor potkal tatínka, zeptal se ho na moje problémy a tatínek hned věděl, kolik uhodilo. A když tatínek potkal mě, tak řekl, skákat půjdeš, ostudu mi dělat nebudeš.

Skákali jsme z balonu, instruktor nám řekl, ať počítáme do tří a pak ať trhneme. Já řeknu upřímně, že jsem nepočítala. Fakt je, že to byl zážitek. Když nebyl vítr, byl seskok bez komplikací, ale když foukalo, neslo to nad les.  Já si teď uvědomuji, že dospělí vojáci nás holky museli obdivovat, za to všecko, co jsme vydržely. Neměly jsme žádnou úlevu, a nikdy jsme nefňukaly. Tu radost bychom nikomu neudělaly. Velitelé si mysleli, že nevydržíme, ale my jsme vydržely. Vydržela všechna děvčata, která tam byla.

 

Poválečná léta:

Božena Fialová demobilizovala spolu se svojí matkou 1. 6. 1945. Protože se v té době nacházela v týlové jednotce, neúčastnila se ani slavnostní přehlídky Prahou. Do podzimu 1945 žila se svými rodiči v České Třebové. V říjnu 1945 se téměř tajně provdala za svého milého, Pavla Ivana, měla 18 let.. Měli spolu dva syny. Protože Pavel Ivan zůstal sloužit v armádě a měnil umístění, rodina se velice často stěhovala.

Prameny a literatura:

VÚA Praha, seznam příslušníků 1. čs. arm. sboru v SSSR.

Rozhovor s Boženou Ivanovou.

 

 

This section was produced with financial support from the Grant Fund of the Dean of the Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, for 2008.

© 2008 Czechoslovak Women Fighting in Foreign Military Units in World War II, All rights reserved
Production of WWW presentation WOLFWEB.CZ