Československé ženy
Language Selection: Česky English po russki
 home page  Site Map  Contact Us

Medailonky / Ljalková (Petruščáková, Navrátíková, Lastovecká) Marie

Marie Petruščáková, provd. Ljalková, Navrátíková, Lastovecká
 
umístění / zařazení: snajperka, zdravotnice / felčar, řidička , 1. čs. samost. polní prapor, tankový prapor 1. čs. sam. brigády, 1. čs. arm. sbor v SSSR
datum a místo narození / datum a místo úmrtí: 3. 12. 1920 Horodanka (Stanislawów, Polsko)
národnost: ukrajinská
vyznání: pravoslavné
kmenové číslo, datum a místo odvodu: 477/m, 3. 6. 1942 Buzuluk.
hodnost, ve které ji zastihl konec války / dnešní hodnost: podporučík / plukovník v. v.
řády, vyznamenání: sovětský Řád rudé hvězdy (1943), Čs. válečný kříž 1939 (1943), Sokolovská pamětní medaile (1948)
 
Předválečná léta:
Marie „Marusia“ byla se sestrou Naděždou sirotek, vychovávala je teta v rodné obci Horodance. Vyučila se obchodní příručí.

 Válečná léta:

Když bylo východní Polsko obsazeno v roce 1939 Rudou armádou (v souladu se sovětsko-německým paktem o neútočení), Marie se v Horodance seznámila s vojákem Rudé armády, který pocházel z Podkarpatské Rusi. Jmenoval se Michal Ljalko (Ljalka) a brzy si začal Marii namlouvat. Po sňatku, který Marušce doporučila její teta, odjel mladý pár do Rjazaně a následně do Moskvy. Tam Michal pracoval ve fabrice a Marie si našla zaměstnání jako laborantka.
Když došlo k útoku na Sovětský svaz, byli manželé Ljalkovi (coby čs. občané) evakuováni do Střední Asie, až za Kaspické moře. Tam (pravděpodobně v Kazachstánu) pracovali v kolchozu, Michal jako opravář, Marie se zaučila na řidičku traktoru. Když do kolchozu dorazila zpráva o budování čs. jednotky, Michal Ljalko se rozhodl, že se do Buzuluku rozjede. Při odjezdu manželce slíbil, že na ni rozhodně nezapomene a zjistí, jak je to s přijímáním žen. Marie za nějaký čas obdržela telegram přímo od velitele jednotky, ať se coby manželka čs. občana hlásí v Buzuluku.
Po odvodu byla Marie zařazena do kurzu pro zdravotnice. Když však procházela povinnými cvičnými střelbami, zaujala její přesná střelba údajně samotného Otakara Jaroše:
      „V Buzuluku jsem zrovna prodělávala výcvik jako zdravotnice a pak jsem byla přiřazena jako sběračka raněných ke 2. rotě. podplukovník Svoboda nám s oblibou říkával: „Musíte se i jako sběračky raněných dobře naučit ovládat zbraň, abyste dokázaly ubránit sebe i raněné.“ No vzaly jsme si jeho slova k srdci a závodily jsme mezi sebou ve střelbách a sborce a rozborce. Tak jsem se vlastně poprvé dostala ke své odstřelovačské pušce s optikou. Já jsem byla nejlepší mezi děvčaty…Prapor jednoho dne prodělával střelby. Jeden voják, co byl přede mnou si stěžoval, že je puška špatně nastřelená a špatně nese. Já jsem tou samou puškou nastřílela třikrát střed a voják byl potrestán, protože se nenaučil střílet. Když viděl mojí střelbu Jaroš, zvedl ruku a zavolal směrem ke Svobodovi: ´Podívejte, pane podplukovníku, máme snajpera!´ A tak jsem se dostala k vytoužené pušce a do kurzu pro odstřelovače.“
První kurz snajperů, který probíhal od 11. 11. 1942 do 3. 12. 1942, absolvovalo celkem 13 mužů a 2 ženy. Byly to Valentina Biněvská a právě Marie Ljalková. Na frontu pod Charkov odjely obě jako odstřelovačky, avšak pouze Marie nakonec zasáhla do boje se zbraní.
Marie Ljalková byla přidělena k velitelství 2. roty v Arťuchovce. Velitelství bylo umístěno ve stodole a ona si na střeše vybudovala pozorovatelnu. Skrze optiku tehdy nejmodernější snajperské verze automatické pušky SVT-40 pozorovala ves Sokolovo před řekou Mža. Najednou – dne 8.3. viděla, jak se k Sokolovu z protějšího kopce spouštějí tmavé body. Její vzpomínka na sokolovskou bitvu je následující:
„Zavolala jsem hned dolů na Kudliče (velitel roty). Ten za mnou vylezl a podíval se přes dalekohled. Řekl mi: „Ljalková, začíná boj o Sokolovo. To jsou tanky.“ Vesnice pak byla v jednom ohni, hořela a byla slyšet palba. Ta potom navečír utichla. Druhého dne navečír řekl Kudlič, že jdeme do protiútoku. Ti co odcházeli, se začali loučit s těmi, co zůstávali…Udělali jsme rojnici a přískoky jsme se snažili přejít přes zamrzlou řeku. Najednou se na nás spustila palba. Přískoky jsme se blížili k Sokolovu, několikrát jsem vystřelila. Možná jsem někoho zastřelila, to už opravdu nevím. Spíš myslím, že ne… Polehali jsme za palby na zem a viděla jsem, jak se na obloze dělají červené stuhy. Nemohla jsem se zvednout, fufajka se mi nasákla vodou a přimrzla k řece. Poslouchala jsem dlouho nářek raněných, ale pomoci jsem jim nemohla. Byla jsem jako přibitá k ledu. Kus ode mě museli být Němci, protože jsem slyšela „Feuer!“ Pak mi o helmu začaly břinkat projektily…Ležela jsem tam dlouho, nevěděla jsem, kde jsou naši…Najednou se ke mně přibližovaly dvě postavy. Myslela jsem, že to jsou Němci – nechtěla jsem jim padnout do rukou! Chtěla jsem se zastřelit. A jak jsem se snažila namířit na sebe pušku, uslyšela jsem jejich hlasy. Byli od nás! Říkali: Jé, tam se někdo hýbe! A já zavolala: Kluci, to jsem já, Ljalková! Oba mě vzali a odtrhli z ledu. Odnesli mě do jedné chalupy, kde se mně ujala jedna paní a uložila mě do postele…“
Marie Ljalková byla za své statečné chování navržena na vyznamenání sovětským řádem Rudé hvězdy. V návrhu na vyznamenání se doslova píše:
„Snajper od 2.roty, 9.3. při útoku na Sokolovo jako jediná žena-snajper postupovala v prvním sledu roty, svým statečným chováním strhovala mužstvo vpřed, mezi prvními vnikla do osady, kde se zúčastnila boje o zpevněný dům, zabila 5 nepřátelských automatčíků. Navržení na Orděn Krasnoj zvězdy.“
Přestože paní Lastovecká-Ljalková v rozhovoru uvedla, že si není vědoma, že by nějakého Němce zneškodnila, bylo její bojové vystoupení oceněno jak sovětským řádem Rudé hvězdy, tak i Československým válečným křížem 1939. Byla to naše první a poslední žena s ostřelovačskou puškou v první linii za druhé světové války. V průběhu bojů byla také povýšena na svobodníka.
Po bojích u Sokolova se stala řidičkou, u Kyjeva vozila raněné z boje. Protože počty mužů s růstem jednotky stoupaly, Marii již nebylo povoleno účastnit se bojů jako snajperka. Přesto však pro své střelecké dovednosti nadále nastřelovala nové pušky. Později byla zařazena jako zdravotnice a řidička k tankovému praporu 1. čs. sam. brigády.
Na Dukle byla Marie těžce raněna, dodnes má v hlavě kus střepiny. S tankovým praporem prošla boji u Kežmaroku, Liptovského Mikuláše a Ostravy. 

 

Poválečná léta:

Po válce nedemobilizovala, nýbrž se stala důstojnicí z povolání. Absolvovala kurz pro zdravotní sestry a pracovala jako vrchní zdravotní sestra ve vojenské nemocnici. V roce 1953 byla v hodnosti nadporučíka propuštěna z armády a dána do plného invalidního důchodu. Přes 20 let působila jako průvodkyně v Čedoku.

 

Prameny a literatura:

 
VÚA, SSSR-II, i. č. 40, sign. 15/4, kart. 4 – Čs. jednotka v SSSR – 1.sam. prapor, Praporní rozkaz č. 148 ze dne 25. 6. 1942.
 
VÚA, SSSR-II, i. č. 13, sign. 7/1, kart. 2 – Čs. jednotka v SSSR – 1.sam.prapor, Válečný deník-Buzuluk 12. 12. 1941-11. 12. 1943.
VÚA, SSSR-I, Čs. Vojenská mise v SSSR, sign. 22/1/2, Korespondence 3C, 1942-3, Zpráva Heliodora Píky o průběhu náboru z 14. 3. 1942, příloha Seznam žen odvedených k 13. březnu 1942.
 
VÚA, SSSR-II, i.č. 28, sign. 12/8, kart. 3, sv. 2 – Čs. jednotka v SSSR-1.prapor, Návrhy na vyznamenání za Sokolovo a doklady k návrhům (nestr.).
VÚA, SSSR-II, i.č. 14, sign. 7/2, kart. 2, Válečný deník Buzuluk, Přílohy č. 1a.
 
VÚA, SSSR-II, Čs. jednotka v SSSR-1.prapor, kart. 3, i.č. 28, sign. 12/8, sv.2 – Návrhy na vyznamenání za Sokolovo a doklady k návrhům (nestr.), návrh na vyznamenání pro Marii Ljalkovou.
 
Rozhovor s Marií Lastoveckou.
 
Brož, Miroslav: Hrdinové od Sokolova. Praha 2006.
Směr Praha. Sborník vzpomínek příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR, účastníků SNP a sovětských vojáků a partyzánů, kteří pomáhali Československo osvobozovat. Red. Kožnar, Zbyněk. Praha 1955.
Svoboda, Ludvík: Z Buzuluku do Prahy. Praha 1960.
Tichá, Věra: Po boku mužů. Praha 1966.
Tichá, Věra: Ženy v našich jednotkách v SSSR za druhé světové války. In: Historie a Vojenství IV, 1964.
Vitáková, Alena: Ženy v řadách 1. Čs. sam. polního praporu. Vznik jednotky v Buzuluku. In: Historie 2006. Sborník prací z 12. Celostátní studentské vědecké konference konané 7.- 8. prosince 2006 v Ostravě. Ostrava 2007.
 
 
 

This section was produced with financial support from the Grant Fund of the Dean of the Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, for 2008.

© 2008 Czechoslovak Women Fighting in Foreign Military Units in World War II, All rights reserved
Production of WWW presentation WOLFWEB.CZ